Nebudu se zabývat legalitou pochodu a blokování, tam je situace zcela jasná. Postačí letmý pohled do zákona o právu shromažďovacím, zejména ust. § 14, dle kterého je přestupkem jednání, kdy blokující neoprávněně úmyslně zabrání pochodujícím ve výkonu práva shromažďovacího.
Zajímavější je otázka legitimity blokování.
Základním a poměrně zkratkovitým zdůvodněním, které blokující pro své jednání poskytují, je, že přeci jde o nácky! Vyznávaná ideologie ale není žádný důvod k tomu, abychom omezovali něčí základní lidská práva. Blokujeme snad všechny pochody komunistů nebo anarchistů? Naopak, v Brně se několikrát do roka opakují komunistická shromáždění, a žádný z mnoha brněnských aktivistů vůči tomu dosud neřekl ani popel.
Trochu racionálněji působí argument, že náckové tím pochodem propagují hnutí směřující k potlačení základních lidských práv a svobod jiných. Při bližší analýze ale zjistíme, že ani tento argument neobstojí. Krajní pravice se za dlouhá léta policejní represe naučila, co je a co není propagace zakázaných hnutí. V pochodu se tak neobjevovaly žádné závadové symboly, neprovolávaly se žádná nenávistná hesla, a největším prohřeškem tak bylo sporadické hajlování. Pokud tedy nebudeme trvat na tom, že propagací neonacismu je jakákoli veřejná akce, které se účastní velké množství přívrženců krajní pravice, těžko můžeme tvrdit, že zmiňovaný pochod byl propagací neonacismu. Nemůžeme si osobovat právo na telepatii a sankcionovat lidi za to, co si myslí, nebo co si myslíme, že by možná udělali. Nejsme ve světě filmu Minority report.
Oblíbeným argumentem je také odvolávání se na selhání Výmarské republiky a nástup Hitlera. Pominu nyní, že tento odkaz je asi stejně aktuální a ahistorický jako argumentovat u nebezpečí anarchismu vraždou Žofie Chotkové, a zaměřím se na obecnější rovinu. Argument Hitlerem má původ v názoru, že současná demokracie není schopna bránit se pravicovým extrémistům jinak než blokací. Opak je ale pravdou. Právě jako poučení z první poloviny 20. stol. si většina evropských států osvojila principy tzv. bojující demokracie, které se mimo jiné zrcadlí právě v kriminalizaci hnutí směřujících k potlačení základních lidských práv a svobod ještě dříve, než tato fakticky učiní nějaké kroky k naplnění svých cílů. Dlouhodobá a mnohdy možná i excesivní práce policie způsobila výrazné oslabení v řadách české krajní pravice.
Blokující se rádi ohánějí pojmem občanská neposlušnost. Nevylučuji, že jsou případy, kdy je občanská neposlušnost v rámci liberální demokracie legitimním prostředkem. Měla by ale být podobně jako právo na odpor tím posledním prostředkem, který občanská společnost využije na obranu demokratického zřízení. V situaci, kdy Brnem spořádaně procházelo ani ne 200 přívrženců krajní pravice, považuji uplatnění občanské neposlušnosti za zcela zjevný exces a svévoli, a to o to víc za situace, kdy je policie více než připravena zasáhnout při prvním náznaku pochybení na straně pochodujících. Odpůrcům pochodu krajní pravice se přitom nabízelo množství legitimních a méně drastických způsobů, jak vyjádřit nesouhlas s pochodem – paralelní demonstrace či pochod, zesměšňující transparenty, vypískání pochodu a pod. Zůstává mi záhadou, proč sáhli rovnou k blokaci.
Ve výčtu falešných argumentů pro blokování by se dalo pokračovat (argument početní převahou na místě blokace, argument počtem likeů na FB, argument podporou rektora MU, argument o odvaze čelit krvelačným policistům), avšak domnívám se, že podstata mých výhrad vůči blokování již byla dostatečně popsána ve výše uvedených řádcích.
Na závěr si neodpustím citát často nesprávně připisován Voltairovi, který dle mého názoru v jedné větě vystihuje podstatu demokratické debaty: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat.“
